Musílek Blog

17.01.2012

.: Cestování jinak -

       Kdybych absolvoval cestu kolem světa, přivezl bych zcela jistě nespočet fotografiií, několik drobných suvenýrů a množství zážitků posilujících sebevědomí. Vždyť být kde jiní nebyli  a zažít, co jiní nezažili může být významnou společenskou předností. Co ale s cestami do krajin jejichž obrysy jsou stěží popsatelné, přestože cosi obdobného absolvoval nezanedbatelný počet lidí. Pokusím se být konkrétní. Půl roku zpátky jsem provedl drobnou životní inventuru včetně svých závazků vůči dnům budoucím. Samozřejmě vím, že všichni jsme nahraditelní a naše proměňující se bytí nespočívá v hromadění čehokoliv hmotného a to včetně zážitků, ale o to více podlehá závazkům, které jsme nasbírali cestou i úkolům, jejichž smysl můžeme pouze nejasně tušit. Mohl jsem nechat dojít ke svému konci téměř vybitoui baterii, která čim dál líněji posouvá řeky krve, což by mi připadalo celkem přijatelné a přirozené, nebo podstoupit chirurgický zákrok, který může tuto přirozenost změnit.

        Teď, kdy píši tyto řádky, jsem již v pokročilé rekonvalescenci. Bolest se pozvlna vytrácí a jizvy způsobené skalpelem blednou. Jsem zde a nesu v sobě zážitky přebíjející okouzlení z exotiky a dálek, přestože cesta kterou jsem prošel byla cestou necestou, pohybem bez pohybu a zkušeností směřující více dovnitř než k vnějšku.   Matně si vzpomínám na ráno patnáctého prosince, kdy jsem již částečně omámený odjížděl na operační sál. "Já jsem ten kdo vás bude operovat", říkal mužský hlas vznášející se nad polospánkem. "Až se probudíte, budete celkově znehybněný. Nebudete moci mluvit, protože vám ještě nějaký čas ponecháme dýchací trubici. Všechny životní funkce budou připojeny na hadičky a monitorovací zařízení.  Ruce i nohy budete mít přivázané k záchytům na lůžku abyste si neublížil".

A potom nastala tma.

Pouze z následné lékařské zprávy vím, že všechny životní funkce byly sedm hodin obstarávány nebiologickou cestou. Ten stav podobný neexistenci popsat nemohu. Jeho průběh byl zřejmě zapisován do monitorů a vybavení operačního sálu, který jsem neviděl ani před usnutím, ani později.

Úžasný a neuvěřitelně krásný zážitek byl velmi kratičký, ale nezapomenutelně příjemný. . Vnímám ticho, teplo, úžasný klid. Jako bych plul v plodové vodě ve chvíli zrození. Vzdálený hlas mi říká: " Pane Musilku, proberte se, jste zpátky". Bůh ví, že se mi nechce. Ale ticho a všeobsahující klid se rozpadá v nepříjemných střepech řezavé reality. Asi dva dny se vyskytuji v tomto pološerem zakrytém přítmí, kdy se rezignace střídá se vzpourou proti znehybnění. Vědomí chvílemi vnímá realitu a chvílemi bloudí fantaskním světem vyvolaným zřejmě medikamenty i poněkud nepřirozeným prostředím. Ještě asi dva dny po výjmutí dýchací trubice nemluvím, ale sípám čímsi vzdáleně podobným hlasu. Na převoz do jiné reality se nepamatuji. Zřejmě proběhl v době spánku.

Jsem na regulerní JIPce. Již mnoho přídavných zařízení mi bylo odebráno. Jsme zde tři nazí mezi oblečenými. Prostředí kolem je již více nemocniční než vězeňské, ale omezený pohyb, ztráta vědomí času a další jinakosti proti normálu mění i způsoby vnímání. Přijímáme a vysíláme signály více za hranou podvědomí. Jakobych vstupoval do pocitů toho na vedlejším lůžku, nahlížel do vědomí personálu a rozlišoval mechanickou profesionalitu od vnitřních reakcí na naše drobné vzpoury proti požadované normě. Jsou to velmi jemné a slovy nepopsatelné příběhy, které obsahují téměř neviditelná gesta, rozbití hranic vlastního ega i neuvěřitelnou propojenost a přelévání útržků energie, která si uvědomuje vlastní neoddělitelnost.

Jsem rád, že jsem tento atraktivní výlet absolvoval. O záběr srdce na dlani jsem si řekl opožděně, takže jej nemám. Pokud se někdo dostane do podobné situace i tato alternativa existuje. Na požádání lze zhotovit digitální fotografie tepajícího srdce i srdce odpojeného z oběhu. Všechno hmotné lze zachytit, narozdíl od pocitů patřících do zcela jiné databanky, kam na našÍ současné úrovni ještě nemáme přístup. PIN kod je ale uložen v každém srdci a i když se v čase posouvá, nic co je pod ním skryto nemizí a neztrácí svou hodnotu.                   

9.12.2011

.: Váha slov a váha života -

Když se zamyslím nad tím co utváří názor člověka, je nesporné, že naše přesvědčení je podloženo informacemi které na nás působí prostřednictvím slov a informacemi, které jsme získali osobní zkušeností během, někdy i vzdálených úseků života. K tomu všemu se přidává společenský rámec doby v které žijeme a z které čerpáme matnou představu o tom co je dobré a co špatné. Začněme tedy věrohodností slov. Čí slova jsou v dosahu našeho vnímání? Převážně to jsou hlasitá slova, vycházející ze zázemí , které ovládá mix informací v co nejširším spektru působícím na naše vědomí. Mohou působit nevěrohodně v jednotlivostech, ale v mozaice roztomilých záběrů z říše zvířat, děsivými vstupy osobních tragedií / třeba i z velmi vzdálených koutů světa/ a neustálým skrytým tvrzením, že se o našich životech rozhoduje v rámci jakýchsi krizí, za které mohou právě ti, kteří v podstatě o ničem nerozhodují, vyvolávají pouze pocit marnosti. Můžeme se s takto nastavenými pravidly dobrat čehokoliv pozitivního? 

Každý život je přece podepřen věcmi podstatnými a oblopen tříští věcí podružných. Pohádková Popelka přebírá hrách, který macecha znehodnotila popelem a dalšími ingrediencemi. Každý člověk by asi měl třídit to co mu je předkládáno. Život a tím myslím skutečný život, stojí vysoko nad všemi půtkami, obviněními a bojem za takzvanou pravdu. Společenský rámec doby ve které žijeme je dán buď Popelčinou pracovitostí, nebo záští macechy, pro kterou se intriky a ponižování druhých staly samozřejmostí. Je na naši zodpovědnosti která tendence převládne.

Žijeme v bortící se Evropě, zbudované na základech křesťanství. I do těchto základů byl vložen spor podstatného s nepodstatným. Ani zde nebyla dovršena idea měnícího se světa, který přes všechnu svou moc a zdokonalující se technologie, zadupává podstatné a slouží podružnému. Jak by mohly přežít kořeny, bez živých větví obtížených ovocem? K čemu jsou nám babylonské věže plodící zmatení jazyka. Základem a podstatou je život. Život laskavý, tolerantní a rozvíjející všechno dobré co bylo vloženo do lidských srdcí. Žádné armády světa, tuto tendenci nemohou změnit, žádné převratné ideologie s ní nedokážou  otřást. A i kdyby se spikla všechna hloupost světa, to nezničitelné znovu vyrazí jako tráva, aby mezi mezi troskami a tlejícími kostmi otevřelo dveře nové epochy.   

3.11.2011

.: SPOLEČENSKÁ SUPER OBJEDNÁVKA -

Společnost, /a tím nemyslím politicko administrativní pavučinu dneška/, ale společnost veskrze lidskou, nám předkládá super objednávku, kterou nelze do nekonečna odkládat. Naše teď, je jako zavirovaný počítač. Těch spamů a matoucích zpráv. Zákony, které spíše zamlžují než odlišují správné od nesprávného. Řekl bych až zločiné jednání s lidmi, jejichž drobná selhání nebo opomenutí mohou znamenat naprosté vykolejení, narozdíl od šejdířů, kteří se v danném prostředí pohybují jako ryba ve vodě. Co s tím. Jak dlouho budeme tento stav ještě pasívně tolerovat? První vlaštovky měnícího se stavu věcí již třepou zesilujícími křídly. Všechno je však prozatím pouze platonickým závanem. Kam kdo z nás patří? Oč se opírá? Čemu věří? Jsme schopni definovat alespoň svá soukromá přesvědčení? Jistě, přiblížení zájmů předpokládá vzájemnou toleranci, ale sblížení je možné jen s čímsi konkrétním.. Jsou hesla a velká slova vodítkem v tomto hledání? Je v minulosti prosperující nebo naopak zdiskreditovaná firma zárukou správného úsudku? Važme si historie, ale nežíjme ve stínu jejich falešných vykladačů. Pochlebování a zlovolnost jsou velmi špatnými průvodci. V knize knih se říká " Podle jejich činů poznáte je ". Nestojí tam, že podle činů bývalých nepřátel. Z tohoto pohledu by žádná shoda nebyla možná. Žijeme tady a teď, ne včera a předevčírem. Náš svět mnohokrát měnil bojové línie a v pozadí dávných armád stáli stejně jako dnes pouze lidé. Devastující zlo nebylo nikdy určováno znakem na praporu, ale pokaždé touhou po moci, touhou po nadřazenosti, nezřízenou hrabivostí a egoismem. Rekvizity používané v různých dobácha pod různými vlajkami nesloužily ani ideálům ani vlastenectví, protože byly právě jen rekvizitami.

        Jsem svým způsobem rád, že výhonky budoucnosti rostou pomaleji než bych si přál. Vždyť netrpělivost bývá klamně omamná a skoro stejně nebezpečná jako liknavost. Louka kterou proběhne stádo divokých koní rychle zaroste divokou travou. ale neápadné silnice vyšlapané mravenci nic a nikdo nezruší. Zkuste se někdy v létě zahledět do této mapy života a budete žasnout.      

15.09.2011

.: Užiteční idioti -

Každé společenské uspořádání používá ve svých institucích, menší či větší množství užitečných idiotů. Jsou to lidé ctižádostiví,vždy připravení vypomoci vítězům, lidé znalí vnějších projevů společenské korektnosti, lidé věrní seskupením nabízejícím patřičnou odměnu a ocenění. Jejich cílem není řešení problémů, ale někdy až patologické dobývání pozic a přirozený odpor vůči všemu co nezapadá do daných schémat. Pokud kritizují, kritizují z formální nedostatečnosti nás, kteří občas vycházíme z kůží na trh, ale nikdy se nezamýšlí nad vlastním selháním či selháním skupiny ke které právě přináleží. Mohou být v přiměřené míře užitečným materiálem pro své chlebodárce, protože nekladou zbytečné otázky, vytváří mlžnou clonu pro záměry který nejsou vždy zcela korektní, a nakonec v případě selhání záměru jsou snadno zaměnitelní dle systému škatule škatule hejbejte se. Je faktem, že tento druh lidí bez skutečných ideálů zde vždycky byl a zřejmě ještě dlouho a dlouho bude. Ve světě, který předpokládá tvořivost jsou však při svém současném přemnožení, zásadní brzdou, kterou je nutné eliminovat. Boj s postoji těch, kteří kteří jsou však zakotveni pouze fiktivně, je ztrátou času. Přitom nejsme tak bezmocní jak by se mohlo zdát. Budujme si svůj vlastní svět kam jím nedovolíme vstoupit a to stejně resolutně jako nás oni odstřihávají od rovných cest a přirozeného způsobu života. Vždyť my jsme zdrojem jejich existence na které parazitují. Vědomí celku má v sobě tolik nevyužitých možností osobního osvobození, že je ani ta nejbujnější fantazie nespočte a neuhlídá. Přestaňme se podceňovat a buďme lidmi dneška, zítřka i času který teprve nastane.   

23.08.2011

.: NEBE PLNÉ HVĚZD -

Léto se chýlí ke konci a po horkých dnech přichází noc plná hvězd. Lidské stavby v sobě akumulují denní žár, ale z nočního nebe přichází úleva tak nekonečná jak nekonečný je vesmír. V srpnové noci utichají nesmyslné bláboly dočasných velikánů i věčně nespokojených kverulantů neboť ani první ani druzí nejsou dotčeni krásou, velikosti skutečných snů ani nekonečností rovnovážného ticha obrozujícího svět. Nevím z jakého důvodu jsme neustále přesvědčováni a tom jak to ti naši myslí dobře. Dneska se již těmto rozvážným vykladačům správnosti neříká politruci a přesto jsou z téhož hnízda. Snad jsou pouze argumentačně vybavenější a způsobem svého oblékání připomínají havraní letku.    Ale co,    je noc a stříbrnou krajinu ticha naruší tak leda netopýří křídla.    Chce se mi plout v tom tichu a po dni kdy jsem s vytrvalostí "Popelek" přebíral hrách, zrníčka máku a odfukoval popel, snít o bezpečném a pravdivém světě, který není zase tak nereálnou iluzí jak nás okolí usilovně přesvědčuje.    Po dlouhé cestě uplynulými léty jsem doputoval k rovnováze a vnitřnímu klidu.   Nepadám do propastí ani se nevznáším do výšin Ikarových iluzí.   Byl by však omyl věřit, že je to stav znecitlivění.   Do všech těch jam nahlížím, snažím se pochopit a domyslet i zcela nereálné iluze, pofoukat ránu která se nebrání pofoukání a nastavit hřet biči který je připraven udeřit. Tam kde mi ubylo fyzických sil hledám cesty jak smazat slovo nemožné.    Generace odpočívající v archivech hvězd do mne uložili svůj kód a určili cestu po které jdu. Proč bych se měl domnívat, že bloudím? Ta mapa. pokud v ni chceme číst, je zcela věrohodná. Stačí setřít nánosy dobových lží a lidské umanutosti.   Ve chvíli kdy svítí hvězdy jsme navíc i pod jejich ochranou.     

28.07.2011

.: CESTA ČASEM -

Čas se k nám obrací svoji příznivou i nepříznivou tváří. Pokud jsme usazeni v dobře vyváženém plavidle nárazy jeho vln nehrozí převrácením, ale jsou pouze dokreslující informací o probíhajících proměnách s jejich vnitřní logikou a vzájemnou provázanost. Od chvíle kdy jsem do tohoto blogu vkládal poslední záznam uběhlo několik týdnů. Měl jsem příležitost nahlédnout do mnoha odlišných míst, do míst důvěrně známých, a přesto v zrychlujícím se posunu dní značně pozměněných. Přirozené plynutí získalo na síle, zatímco halasné svévoli ubylo na věrohodnosti. Pohyboval jsem se na českopolském pomezí, v internetových zprávách a matoucích zprávičkách, v literárním vstupu nazvaném stejně jako tato úvaha, v kvetoucí zahradě dožadující se pletí, nutných úprav i časné sklizně i v prostředí nemocničních úkonů počínajících hadičkami a přístroji sledujícími kde co. až po lehké doteky řeči s pacienty i personálem. Ten zápas probíhal a probíhá všude. Sílící potůčky se ještě nespojily v lavinovitý příval, ale jeho přibližování je cítit jako voda před deštěm. Jestli se časem dostanu k pokračování své "Knihy dluhů", zabočím i do podrobností. Pro tuto chvíli podávám pouze zprávu, že uklízím a odhazuji nepotřebné, že vnímám mnohdy ještě nejasné výzvy a jsem připraven podpořit všechno hodnotné co dáva smysl lidskému životu.....   

15.06.2011

.: STÁVKA -

Souhrou okolností, se této podivně kontraproduktivní vládě podařilo, dodat červnové stávce neplánovaný rozměr. Zajistila nepřijemné půldenní zastavení dopravy prodloužit na dvojnásobek, povzbudila váhající, dodala kolorit jejímu zahájení tím, že začne několik minut po úplném zatmění měsíce a zajistila hlavě státu průvod gratulantů pod okna pražského hradu. Pokud by jimi vytvářený model reforem měl mít obdobné výsledky lze jim k jejich státničení pouze pogratulovat. Vybavuje se mi výkřik herce Josefa Kemra na Letenské pláni v listopadu 1989. Zvolal tehdy vstříc rozjásaným davům: "Nechť ďábel opustí tuto zemi!!!" Bohužel ďábel se tak snadno nevzdává. Vyhozen dveřmi vrací se oknem, kopyta si natře lakem na nehty, oblékne jiný kabát a změní slovník. Ač nikdy nevítězí totálně, spoušť která po něm zůstane dovede potrápit lidi i svět. Jeho: "Toto všechno ti dám, když mi budeš sloužit", přiláká pokaždé šiky ochotných figurantů. Samozřejmě, že ani tentokrát nezvítězí. Z krátkodobého výhledu s námi zkusí ledacos. Nebuďme však malověrní. Slunce nesvítí pouze pro vyvolené, ke hvězdám jeho moc nesahá a naše modrá planeta kde vede války na mnoha frontách se každé ráno probouzí k nové naději. Dovolím si toto malé zamyšlení uzavřít básní Alexandra Sergejeviče Puškina ze souboru "Vyšel jsem dřív než hvězda ranní" vydanou česky v roce 1962 a napsanou 1824. Je jednim z textů na Motivy z Koránu.

IV.

Před tebou kdysi, Bože milý,

mocný se pýchou dmul až až,

chtěl změřit, kdo má více síly,

tys však ho zkrotil, Pane náš.

Tys děl: Já světu život dávám

a smrtí trestat neustávám,

nade vším zde je moje dlaň -

I já, děl onen, život dávám

a smrtí trestat neustávám,

jsem tedy, Bože, stejný pán. -

Přestal se ale chvástat zloduch,

když hněv tvůj zahovořil tak:

Já zdvíhám slunce od východu,

učiň, ať vyjde naopak!

23.05.2011

.: HLAS LIDU -

Po dosledování přenosu pražské demonstrace z odpoledne 21.5. 2011 a následujících ohlasů si dovoluji říci, že vlna narůstající nespokojenosti se přelila k nové, jiné kvalitě. Protest přestal být pouze emocionální záležitostí. Vzniklo zde intelektuální zázemí nového pohledu. Strašáci vytahování v minulosti k podpoře jednostrané argumentace už nejsou hrozbou. jednotlivé ostrůvky odporu se stávají novou pevninou. Vždy jsem pečlivě sledoval společenské souvislosti, protože je vnímám i jako součást lidského soukromí.Vždyť jednotlivec, skupina, rodina, kmen, či národ, žijí ve vazbách stejně křehké pavučiny z které nelze nic vydělit. Otázka po zásadní změně již nezní jestli ano nebo ne, ale pouze kdy. Obdobné tápání jsem zažil v závěrečných letech a měsících rozpadajícího se uspořádání pořádků minulé éry. To, že mnoho lidí stojících mimo jakékoliv struktury dlouho nechápalo která bije, je asi pochopitelné. Lidé žijící ve světě svých všedních starostí, potřebují řadu impulzů aby se jako masa dali do pohybu. Těžko uvěří, ale i když uvěří, jsou stále poměrně snadno zmanipulovatelní. Stojíme li na hranici nově se otevírajících obzorů, je nutné hlídat právě tato rizika. Tolik k dlouho mlčící většině. A teď jen krátká poznámka k těm, kteří jsou uvnitř obecného vření. Před dávnou dobou i dnes je udivující vyjadřování názorů zcela vytržených z reality. Pamatuji si z dětství, kdy byla společnost duchovnější, na tento citát: Když chce Panbůh někoho potrestat raní ho slepotou. Při vršení argumentů těch kteří byli potrestáni, i když o to ještě nevědí, musím těmto slovům dát za pravdu. 

27.04.2011

.: HON NA VEVERKY -

Byl velikonoční týden a mediální scéna zcela pominula odkazy Starého i Nového zákona. Česká televize sice v pozdních nočních hodinách odvysílala zdařilou reprízu inscenace z Pilátova paláce, na motivy Bulgakovova románu Mistr a Markétka, kde v roli římského prokurátora exceloval Ludvík Munzar, ale to přes patinu Bulgakovova života i nádech doby divadelního provedení, byla inscenace veskrze přítomná. Ve velikonočním čase odezněl i dvoudílny netradičně zpracovaný film Umučení. I zde bylo více současnosti než historie. Spleť intrik, chytračení a strachu pod obdobným heslem jako příběh z Pilátova domu v prostém znění: Největším hříchem je zbabělost. Koledníků v ulicích ubylo a všude jinde běžela matoucí hra: Hon na VeVerky. Hra virtuální, nepřesvěčivá, ale o to halasnější. Podotýkám, že nejsem příznivcem alchymistických pokusů o uplácání nových politických stran, ale žiji v této zemi, pohybuji se mezi lidmi a vnímám souvislosti té velké i místní politiky.  Těžko může znít přesvědčivě, že jakási bezpečnostní agentůra vnesla do tohoto systému nový zhoubný prvek.  Jeho vyděračské působení je s námi již od dob končícího Občanského fóra, od prvních voleb a následné transformace. Ono kdo co kdy řekl, čím byl, s kým se přátelil, eventuelně co možná ukradl, je už poněkud vyčpělé. Možná by si všichni, kteří se zuby nehty drží roztávajících pozic, měli uvědomit, že ke každému dni prodlení  se připočítává vysoký úrok. Moc panující před dvěma desetiletími konec vymezeného času rozpoznala, Zkuste o tom přemýšlet.  

14.04.2011

.: KRÁL JE NAHÝ -

Čeho si všimne dítě, dospělý často nevidí nebo nechce vidět. Praktiky současnosti jsou nám představovány jak cosi čerstvého, vysazeného před nedávnem. Jak by to bylo pohodlné říci On za to může a v klidu je zamést pod koberec.Pod kobercem je už ale plno. Snaha cokoliv vysvětlit přichází se zpožděním. Samozřejmě, že se dá nevyhnutelnému vzdorovat a ještě chvíli rozmělňovat čas. Nějak je to však už jedno. Kmen, který je skrz naskrz prohlnilý tak jako tak spadne a prozřetelnému pečovateli o zahradu nezbývá než odklízet roští a vybírat odrůdu nového štěpu. Způsob jednání které dnes sledujeme v přímém přenosu začal již při kladení základů domu ve kterém žijeme. Léty se rozrůstal až se stal normou. Tvrdit, že zde v tuto chvíli došlo k jakémusi prozření, je nesmysl. To už prostě jen váha lží překročila míru kterou zdi unesou. Ten poslední příběh, který se právě odehrává mi připomíná pohádku Karla Čapka " Jak pejsek s kočičkou pekli dort ". Komu bude po jeho strávení opravdu zle, těžko hádat. Že se to však neobejde bez velkého břichabolu je více než jisté.

23.03.2011

.: Krize věrohodnosti -

Je zajímavé sledovat jak se mění způsob našeho vnímání, ale i prostředky které na naše vnímání působí. Základní konstrukce je asi obdobná jako v minulosti. Tedy informace. Jejich přizpůsobování, ne skutečnému ale chtěnému, stavba křivých zrcadel a obecná kosmetika sloužící zájmům momentálních vlastníků různých druhů salonů vytvářejících virtuální tvář světa. To skutečně odlišné spočívá v množství ataků, které se vzájemně překrývají a brání jakémukoliv rozumnému směřování. Kolik vychází publikací, které vás mají naučit ne tomu abyste byli co nejvíce sami sebou, ale právě naopak. Máte se stát standartně uhlazeným, vždy usměvavým a napovrch chápajícím člověkem, který se vznáší nad problémy a po své zocelené tvrdosti je nechá sklouzávat do ztracena. Na každý váš problém existuje zaručený lék s všeobecnou platností, který vůbec nebere v úvahu vaši jedinečnost. Idea výhodně koupit a výhodně prodat odbourává skutečné lidské potřeby, které by měly směřovat od někud někam a posouvat lidský život k téměř zapomenutým hodnotám. Krize věrohodnosti, kterou prožíváme není ničím novým. Jen její postup je nesrovnatelně rychlejší a agresivnější. Jsme strašeni katastrofami a hrozbami zániku světa i když stav v kterém se nacházíme je pouze koncem jedné z říší která při stavbě své Babylonské věže překročila svoji únosnou mez. Zmatení jazyků se stalo v této části světa již běžnou normou. Kouzelná ruka chaosu dokáže kohokoliv z nás na pár okamžiků přetvořit ve vzor cnosti nebo v nepřijatelnou zrůdu. K čemu je to ale dobré, když tyto záblesky nemají trvání a propadají se do bahna či tekutých písků? Vlády a politické strany se již téměř vzdaly jakéhokoliv ideového zázemí a jejich propaganda je určována agentůrami vytvářejícími zdání pozitivních obrazů. Oč je potom střet z realitou tvrdší máme příležitost zažívat v rozhádané každodennosti. Stále mi chybí  tolerance schopných k vzájemnému zvažování společných cílů. Odložení stranických triček všude, kde se řeši problémy přítomnosti. Výhledy do vzdálené budoucnosti si můžeme probírat v diskusních kroužcích, ale našemu tady a teď by neměla,/ alespoň v hledání/,bránit žádná zeď a žádná zaujatost. Křivda a smrt je stejně hořká jestli ji způsobí kterákoliv část politického spektra. Dříve, nyní, zítra. Pro mne jako pro jednotlivce jsou tyto rány stejně bolestivé a myslím si, že léčit přednostně by se mělo to oktuální. V souvislosti s katastrofami válkami a společenskými loupežemi bychom měli přistoupit k narovnání slov. Neexistuje žádné humanitární bombardování, ale pokaždé potřeba porazit protivníka a to se všemi důsledky které válka přináší. Neexistuje žádné tunelování a manipulace s veřejnými prostředy, ale sprostá krádež. Solidarita s oblastmi postiženými katastrofou nespočívá v neúměrném komentování detailů, ale v hledání společných kroků vedoucích k pomoci a k střízlivé probírce zásadních údajů. Žít pod hromadou informačního smetí je k zadušení. A my přeci chceme dýchat. Jako jednotlivci, jako národy, jako svět lidí.

23.02.2011

.: ARABSKÉ PROMĚNY -

Rok 2011 přepisuje mapu světa a to i v oblastech zdánlivě nesouvisejících s epicentrem bouří. Možná jsme na počátku nového společenského řádu, který postupně promění zaběhlé mechanismy nastartované průmyslovou revolucí a hromaděním statků v obrysy budoucnosti která je zatím velmi mlhavá a nepředvídatelná. Pokud v rozrůstajícím se neklidu hledáme prvky očištěné demokracie, můžeme být zklamání. To co zrálo v minulém století jako přechod moci od kultu individualit ke kultu korporací bezz jasného ideového zaměření stojí na hranici za kterou se nachází velmi mnoho hádanek. Svět si ozkoušel rovnováhu velmocí a zatímco vnějškově ovládal svět, jeho vnítří struktura se vzdálila jistotám. Poslední čtvrtstoletí bylo čtvrtstoletím bezradnosti a rozpadem pilířů budovaných křesťanskou Evropou. Ohně které dnes hoří v Africe a Asii odkrývají marnost světa bez společných ideálů. Ani bohatství, ani nejmodernější zbraně, ani teror ani vychytralé ohlupování davů již nedokáže zakrýt propasti prázdnoty. Nevím kam zamíří dospívající generace hledající své místo na zemi. Jisté je pouze jediné. Zítřek bez poctivého hledání konsenzu, může být i zítřkem chaosu. Zásoba možností jak zešvindlovat budoucí historii valem ubývá.  

14.02.2011

.: Ukázat botu -

Je zvláštní, že v době neustálé eskalace  nespokojenosti jsou téměř jedinou odpovědí odkazy na chybná nastavení z včerejška, předvčerejška i času, který lze nazvat historií. Je nám vůbec zapotřebí, místo hledání shody, neustálé odkazování na ty, kteří za to mohou? Žijeme pod stejným nebem a je naivní se domnívat, že to co dolehá na mého třeba i neoblíbeného souseda, nedolehne zprostředkovaně i na mne. V chaosu dneška již dávno nejde o jednotlivé osoby, politické strany ani ideové postoje. Řád trvající staletí, byl poddolován a blížící se proměna lidské existence ať už si to přejeme či nepřejeme, mění reliéf krajiny. Domnívám se, že podmínkou sebeuvědomění je v prvé řadě narovnání slov, která ztratila svou váhu. Protřídit podstatné od nepodstatného. Vytvořit nový žebříček hodnot alespoň na osobní a třeba jen teoretické úrovni vnímání. Zde by snad měla začínat diskuse o to co je nutné udělat okamžitě, co zítra a co až pozítří.

     Před časem jsem si určil oddechový čas. Čas k probírce vlastních aktivit a vlastního hledání. Už se nechci podílet na nikam nevedoucích diskusích, ani jinou svou činností přispívat ke zdání normálnosti nenormálního stavu. Hledám individuální lidi, k individuálnímu dialogu. Při vědomí zrychlujícího se času držím v ruce botu, kterou bych nerad ukázal čemukoliv co je třeba nevzhledné, ale životaschopné 

17.01.2011

.: Něco málo o sobě -

V roce 2010 jsem musel přerušit běžný provoz, odříznout se od mnoha věcí a rukam i hlavou pracovat na záležitostech převážně existenčních. I když skutečné tvořivosti bylo pramálo, přece jen jsem administravně zpracoval to co bylo dokončené a položil základy  snad reálné budoucnosti. Na aktualizovaných www stránkách je možné prolistovat všechny vydané knihy, začíst se do dokončených rukopisů hledajících nakladatele, prohlédnout si texty připravené k zhudebnění, když už ty zhudebněné buď reálně nevlastním, nebo jsou těžko převoditelné do kvalitního elektronického záznamu. Přibyla i knihovnička čítající asi sedmdesát odkazů, něco z publicistiky i odkazy na literární konference. Rok 2011 snad bude návratem do příznivější reality.Snad. Měl bych připravit vstup do květnové konference o regionální kultuře, chtěl bych se zúčastnit připravovaných epigramů k Havlíčkovskému výročí a snad i Proseče Terezie Novákové. Letos by mohla být reálná i Jinonická sonata a Dny pezie v Broumově. Těch výhledů je více, pokud se nebudou překrývat termíny jednotlivých akcí. Do stránek bych rád vložil po dočesání ještě další dokončené práce a pokračoval na těch nedokončených. Záleží na úbytku sil souvisejících z věkem, s materiálními jistotami, ale především na zdraví. Vždyť i ty kopce jsou už nějak vyšší, zavazadla těžší a o počasí ani nemluvím....

10.01.2011

.: Cesta pouští -

Země zaslíbená je vzdálenou vizí, jejiž naplnění je podmíněno zdoláním pouště. Poušť je oproštěním, ozkoušením marnosti, přijetím zákona, ale i smíření s tím že mnozí z těch kteří stáli v čele putujících nikdy nedojdou a nepřekročí vody metaforického Jordánu. Je paradoxem, že je snazší přejít suchou nohou moře, které je symbolem útěku, než říčku symbolizující sebenalezení. Někteří z těch kteří nedojdou, budou v tom budoucím světě chybět. Je však na nás budou li chybět totálně, nebo se stanou součástí příběhu překračujícího čas. V dobách svého mládí jsem zažil vojenské cvičení, kdy se v prostoru Šumavy odehrával nácvik postupu tankové jednotky přes bažinatý terén. My dělníci války jsme prořezávali mladý les, z otýpek nedospělých kmenů svazovali to čemu se říkalo hatě a zpevňovali neprůchodný terén. Akce se odehrávala v noci a onen lesní masakr neměl v podstatě žádná pravidla. I tak někdy probíhá postup vpřed a blátivý terén je sycen tím co bylo krásné a životaschopné. Říká se že účel světí prostředky. Nevím za jakých okolností lze tento předpoklad příjmout. Je však rozdíl jsme li při putování pouští formováni k nové kvalitě, nebo se stáváme pouze materiálem k zaplnění blátivých děr omylné strategie. 

30.12.2010

.: Konec roku -

Dny roku zapadlé do rázku

šeptají tichou otázku

Přečkáme mráz a závěje

A čí dech nás kdy zahřeje

K svítícím třískám přihodím

svraštělé dřevo dávných zim

A o zítřku si nechám zdát

se všemi jeho Možná Snad

Čas v popel všechno obrátí

než jaro škubne opratí

A dá li Bůh i zavelí

Lenochu vstávej Zastel sny

Vždyť trvají jen dokud spíš

Dozrát smí

až se probudíš ....

23.12.2010

.: VÁNOČNÍ ZAMYŠLENÍ -

Vánoce jsou časem vzpomínek i časem sotva tušeného. Téměž zapomenuté zvyky minulých generací se v tuto dobu snažily nahlédnout do budoucnosti a drobnými obětinami si zajistit úspěch a bohatou úrodu. Způsob života i zvyky provázející náš čas prošly zásadní proměnou. Přesto bychom měli ve chvíli vracejícího se slunce a oslavy zrození hledat svou zakotvenost v těchto nových podmínkách života. Člověk, byť by byl zcela opuštěn vším, nikdy není zcela sám. Přebujelý individualismus dokáže zastřít příslušnost k lidskému rodu i pavučinu souvislostí z které se nelze vymanit. Žádné bohatství není tak veliké aby nám mohlo dlouhodobě zajistit spokojený život. Bez míru, souladu a porozumění je život i těch zdánlivě nejmocnějších ohrožen destrukcí. Každý z nás je zodpovědný za jistoty i nejistoty budoucího času. Ta individuální zodpovědnost není rovnoměrná. Všechno čím jsme byli obdařeni, ať už je to majetek, společenské postavení, individuální schopnosti a dovednosti, nás zavazují. Je to náš dluh vůči zítřku i sobě samým. V oblasti těchto myšlenek přemýšlím o svém životě i o uplynulé roce. Mnoho věcí jsem musel odsunout, mnohé koně odsedlat. Při sysifovské práci odvalování balvanů, leckterý se nepřekulil do patřičných míst a mimo určité stability bránící vzniku lavin, jsem stále ještě na barikádě. Je to tvrdý, ale obohacující čas. Obohacující zkušeností i nezvážitelnou odměnou poznání charakterů. K jesličkám nepřicházím jako jeden z mudrců, ale jako příslušník těch, kteří ač nemají co rozdávat, přesto dávají všechno. ...

10.12.2010

.: Den lidských práv -

Vzpomínám si jak v roce 1988 došlo k prvnímu částečně tolerovanému setkání zastánců lidských práv v Praze. Od té doby uplynulo více než dvacet let a pojem lidská prává zůstává stejně mlhavý jako v době jiného společenského uspořádání, jiných požadavků i celkového posunu světa. Ani dnes si nejsem jist co je nezpochybnitelným obsahem tohoto pojmu. Co je pouhým přáním a co je skutečnou realitou. Člověk je možná od přírody uzpůsoben k tomu aby ohýbal věci rovné a množstvím různorodých výkladů zamlžil všechno čeho se dotkne. Možná by nebylo až tak obtížné tento široký pojem jasněji definovat a oznámit nám nepoučeným jednotlivcům, že na určité věci máme právo které je nezpochybnitelné, na jiné máme právo za přesně vymezených předpokladů a na všechno další pouze tehdy bude-li společnost oplývat zdroji k jejich uspokojení. Nemyslím si, že by bylo až tak nákladné vytvořit v stávajících nevyužitých objektech místa kam se lze ukrýt před nepohodou, stejně jako zajistit skromné nasycení hladových, které částečně existuje ve velmi nepřehledném a roztříštěném systému charitativních organizací. V čase nouze a přiznejme si, že se v takovém čase nacházíme, ať už vlivem klimatických podmínek, nedostatku pracovních míst i toho co je nazýváno hospodářskou, finanční, ale i morální krizí, že minimálně v tomto čase je nutné stanovit priority ochrany lidskosti. Soudit zda si kdokoliv z dotčených naši pomoc zaslouží můžeme odsunout kamsi do budoucnosti. Neřekl bych, že tento přístup je otázkou významné finanční zátěže. Myslím si, že je více předmětem k zamyšlení a změny přístupu. Někdy jsou potřebnější věci zdánlivě omšelé, než lesk příslibů, které nelze dodržet. Realizovat je asi mohou spíše lidé z praktického života než vyhlášky a úřední přístup. Překlenout propast mezi zaběhlou praxí a rychlou pomocí může pouze pověření těch, kteří jsou schopní a ochotní tuto pomoc realizovat. Určitě bych je nehledal v teple kanceláří a v teoretizujících örganizacích. Tito lidé žijí sami převážně v drsných podmínkách a věřím, že se znalostí problémů mohou udělat více než si dokážeme představit. Osloví je někdo z těch, kteří mají pověření o takovém kroku rozhodnout?    

30.11.2010

.: 111 dní do jara. -

Vysočina je pod sněhem a téměř celodení mráz komplikuje všední provoz. Do prvního jarního dne zbývá 111 dní. Ke všem problémům předcházejícím toto období se připojila nutnost zajištění tepla. A tak nosím uhlí, připravuji dřevo a odmetám sníh.Zprávy přicházející zvenčí signalizují politické přehřátí, které se bohužel pod střechami domů neprojevuje. Chtěli bychom normálně žít a při tom pouze přežíváme. K tomu pouze nutno dodat, zaplať panbůh. Je jistě bezpočet lidí, kteří mrznou, hladoví a ztrácejí jakoukoliv perspektivu. Během listopadových dní jsem absolvoval několik setkání, které jen podtrhují absurditu a paradoxy našeho času.Byla to setkání literární, společenská  i adventní, ale nad všemi se jakoby vznášel mrak znejistění. Sto jedenáct dní do jara, do prvního jarního dne, do návratu světla. Advent nás nabádá k pokornému očekávání radostné zvěsti. Snad bude na rozdíl od vnější vichřice slov, radostná a zklidňující. Snad???...  

21.11.2010

.: SOS -

Úsměv a vrásky Nekonečný spor

Podhoubí zítřka Tečka za příběhem

Řeky se valí do údolních hor

a šedou mlhou probleskuje nebe

Čekám až zahřmí až vzduch pročistí se

a jako na potvoru žádná nápověď

Kopečky kolem jsou už dávno lysé

a jejich barvy nahlodává šeď

Budeš tu zítra? Nikdo neodpoví

Nehybné stromy zaclonily les

Vím je to marné ptát se jenom slovy

když srdce křičí es o es